Na každého jednou dojde

Vždycky jsem se smála pratetě, která mi vyprávěla různé příběhy z mládí. Hon za krásou se občas trochu nepovedl.  U mě tedy vede historka jak si odbarvila vlasy. Tehdy se na odbarvování používal silný kysličník, který vlasy narušil a byly sice blond ale zničené. Tetě někdo poradil, aby si na zničené vlasy dala kopřivový přeliv. Vlasy se tím posílí. Když si tedy zas odbarvovala vlasy na blond, tak si natrhala kopřivy, spařila je a vlasy si dlouho ve výluhu z nich máchala, aby byly opravdu zdravé. Jenže když vlasy vyndala a umyla byly brčálově zelené. A tak v době hlubokého komunismu chodila po Praze s brčálově zelenou hlavou.

 

Jeden z jejích dalších zážitků, při kterém jí rozhodně do smíchu nebylo, se stal v době po po revoluci. S kamarádkou si koupili samo opalovací vodičku, která byla průhledná. Večer aplikovali vodičku na obličej, efekt nebyl žádný. Tak přidali. Stále se nic nedělo. Teta si pomyslela „co jsme si to koupila za šunt“. Druhý den vstala a šla do práce na rozdíl od její kamarádky. Teta se podívala do zrcadla- její obličej byl černý, krk bílý. Obličej se snažila odhnout, ježe barva ne a ne pustit. Nedivím se jí, že by radši chodila kanálama.

Je pravda, že poslední story je taky komická. Jednou, když šla na nějakou společenskou akci. Pěkně se vyparádila, udělala si hlavu namalovala se a vyrazila. Když vyšla z baráku najednou jí něco cvrnklo do vlasů. Prostě jí posral holub.

Všem těmto historkám se směju. Dokonce se jim směju i teď, když je se jeden z nich stal mě. No vlastně dva.