Seznamovák

Wow, poprvé cestovat vlakem! Měla jsem z toho docela strach. Naštěstí mě na nástupiště doprovodila máma, sestra a dokonce se vecpala i babička se psem. Takže jsem čekala na nástupišti. Doufala jsem, že zvládnu ten přestup, kterého jsme se nejvíc bála. Takže první má myšlenka, byla nalepit se na kohokoliv, kdo tam jede a pronásledovat ho až do druhého vlaku. Pak jsme uviděla dva kluky s krosnami a pak další lidi. Zaradovala jsem se a najednou se tam vynořil dav asi šedesáti lidí, kteří jeli na Maltu.

Ve vlaku jsem se začala seznamovat. Zde nastal problém, který jsem potom nazvala „zelené kartičky“. Abyste pochopili, už ve vlaku jsem potkávala samé stavební inženýry a žádné architekty. Tenhle problém jsem měla i celý seznamovák. Zvláštní bylo, že inženýři potkávali jen architekty a architekti jen inženýry.

Cestou jsem se seznámila se svou spolubydlící Anetou. A na chatce s dalšíma pěti holkama. Z toho asi jedinou normální architektkou.

Když jsme přijeli do tábora, dostali jsme balíček na uvítání - nějaké bločky, propisky, přívěšek, kondom a samolepky. Ano nebyla bych to já, kdybych si trochu „nepíchla“ do toho, že ten kondom byl zabalen v papírovém obalu IAESTE ale ten stříbrný obal měl na sobě značku Pepino Strawberry a žádné logo ČVUT! Zde se zřejmě projevila moje šílenost a úchylnost na ČVUT. Což mi připomíná… Chci mikinu s logem ČVUT.

Jak že to ten seznamovák probíhal? První den jsme utvořili skupinu asi 12 lidí, se kterou jsme pařili každý den. První noc, jsme seděli venku, bavili jsme se. Také jsme poznali Milana, ovšem jakým způsobem, to bych tu moc nerozpitvávala. Vypil toho trochu víc, takže druhýden Milana znali všichni, ale on nikoho ne. Zároveň si z nás Tomáš s Jirkou utahovali, že nás s Hedvikou potopí. Na to jsme odpověděla, že my je utopíme, což neslyšeli a celý večer hádali, co jim chceme udělat.

Ráno jsme jeli na loďkách. Po menších výměnách jsem jela s Hedvikou (Hedčou) a kluci jeli spolu. Nějakým záhadným způsobem jsme z posledních míst byly první. Najednou jsme byli se skupinou tak ve předu tak, že nikdo za náma nejel třičtvrtě hodiny. Kluci se zapíchli u břehu ve stínu a uvelebili se na loďce. Naproto to vybízelo, aby jsme je celé namočly. Což jsme o chvíli později udělaly. Potom co jsme dojeli do Štemberka, do tábora jsme se vrátili vlakem.

Úterní večer probíhal podobně jako pondělní. Zas pití alkoholu aa to jsme ani neměli ponětí, že na otravu methanolem někdo zemřel. Někteří to přehnali, takže jim dobře nebylo.

Ve středu jsme stavěli věže ze špejlí. Celkově se to dost povedlo. Naše věž teda byla dostavěná „ za minutu dvanáct“. Ani jsme nedělali zátěžovou zkoušku plechovkou piva. Věž měřila 1,91m a zkoušku zvládla. Nejvtipnější byla věž z krychlí, která pružila, takže potom, co umístoili plechovlu piva na vrchol, byla vymrštěna do vzduchu.

Večer se zas pařilo. Ráno se nikomu nechtělo vstávat. A jak řekl sám organoizátor ráno „nějak se to tu houpe“. Ta věta byla dost výstižná.