Vážně nestačim zírat

Na začátku semestru jsem založila stránky na www.sites.google.com proto, abych nemusela heldat někde v těch milionech papírů, které za semestr popíšu. Takže jsem se rozhodla, že si tam napíšu všechno, co po nás chtěj. Vlastně můžu jít kamkoliv a vždy se podívat, co chci. Stránky jsem dala jen holkám od nás z kruhu.

Tuhle mi Květa povídá: „Víš, že na ty tvoje stránky jsou docela často odkazy v naší oborové skupině na FB?“ Ne, to jsem teda vážně nevěděla. Dokonce jsem i překvapená, jak je mohli objevit! Takhle si je drze sdílet s ostatníma! Když už je to venku, tak se na ně mrkněte taky www.sites.google.com/site/fsvas13

To nejtěžší na VŠ

To nejtěžší, co může být na VŠ, je pokud na tu samou fakultu nejdete se svým nejlepší kamarádem nebo někým komu můžete věřit, alespoň vás nějak zná. Když nejdete s kamarádem na stejnou školu, tak si musíte najít nového kamaráda, který vám pomůže. Popřípadě s ním můžete probírat i jiné věci než je učení.

 

Ovšem nesmíte narazit na lidi, kteří je předstírají, že jsou vašimi přáteli a jen vás využívají. Nebo vy využíváte je, ono se to danému člověku pak vrátí. Nejlepší jsou lid, kteří jsou dobrými přáteli, ale vůbec vás neznají a myslí si, že ano. Podle rysů vašeho chování vás připodobní k někonu, komu vlastně ani nemusíte být podobní a pak z toho vznikají jisté omyly.

 

Když už si najdete nějakou tu super skupinku kamarádů tak neudělejte tu chybu, že se uzavřete jen v té vaší skupině. Pamatujte, že pokud vydržte na škole i do sruhého semestru, můžete mít naprosto jiný rozvrh než vaše skupina nebo někteří z vaší skupiny nedojdou do druhého semestru.

 

 

Jak si zlomit srdce pár měsíců po rozchodu

Možná si říkáte, co je to za blbost?! Tak zas taková kravina to není. V tomto článku vás seznámím s tím co rozhodně nedělat po rozchodu a co dělat.

Jedinou radou, co dělat je, najít si okamžitě někoho jiného. Tím zamezíte postupnému sundavání ržových brýlí z nosu.

Po pár měsících vám totálně spadnou růžové brýle nebo klapky z očí. Takže najedno vidíte všechno,t co vám vadilo a vadí vám to ještě víc. Naonec to dojde do takového bodu, kdy si začnete říkat, jak ste mohla výt tak blbá a chodit s tím týpkem. Začínáte zjišťovat, že vás změnilo, začínáte se chovat jinak a přemýšet jinak. Jak z toho ven?

 

Nejlepší se prostě se zalásovatdo někoho jinýho. v mém případě to zase samozdřejmně nevyšlo. Jasně, teď už nemam na kluky ani náladu. Po těc několika nezdařených pokusech.

 

Nakonec jsem se rozhodla přejít k platonické lásce, jenže všechny seriálové hvězdy už mě omrzely. Takže co dál? Zatím nevím.

 

Největší problém je však, že okamžtě vypouštím ty opravdu pěkné kluky, protože si myslím, že by o mě nezavadil ani pohledem. Což se jen můj názor. Ani nechci vědět, co si doopravdy myslí. Možná by mi nehorázně kleslo nebo stoulo sebevědomí.

 

Můj kamarád jakub, konečně našel typ kluka, který by se ke mě hodil. Já si tím nejdem tak jistá, ale když mi to zopakuje několikrát za den, tak na tom asi trochu pravdy bude. Jak jsem psala v minulém článku Princ na bílém koni, tak aspoň už vím kde hledat.

 

Asi o mě dlouho neuslyšíte, budu pátrat jak Sharlock Holmes nebo Hercule Poirot.

Pekelný víkend II.

Tento článek se pokusím napsat trochu optimističtěji. Sice ten poslední příspěvek, tak myšen vůbec nebyl, spíše ironicky.

 

 

Tohle je příspěvek, spíše pro mé nejbližší přátelé, kteří znají moje babičky. Jen ve zkratce. Babča dietka, ze článku Pekelný víken,  je přejmenovaná na babča advice.

Tento víken k nám měla přijet ne jedna, ale obě babičky, prostě smrtelná kombinace! Jedna radí „líp“ než druhá. Občas si přejete vypadnou za jízdy z auta, jen aby jste je nemuseli poslouchat. Babča dieta vás kontroluje, co si všechno dáte k večeři a ještě to nepatřičně komentuje, že by se nemělo jíst tolik a zároveň druhá vám naloží na talíř o knedlík víc, než si řeknete. Kupodivu se to celkem eliminuje, když jsou spolu. Jenže i občas jsou chvíle, kdy máte chuť poslat je někam. Říct jim, že tu postavu s velkym zadkem jsem zděsila po ní (babče dietce) a že mi teda nemá, co říkat. A hned na druhou stranu zařvat na  „babčku - bůček light“  ať si ty její rady na prd nechá pro sebe. Jasně, tohle nikdy neřenu. No možná, až mě extra zas naštvou.

S mámou jsme se rozhodly vykonat pomstu-nepomstu. Udělat skvělé domácí kynuté moravské koláče. Přidala jsem do ní pravou vanilku, naplnila je tvarohem s povidly na vrh a žmolenkou druhý druh byl s tvarohem a jabkovo skořicovým džemem. Opravdu se mi povedli. Tak jsem doufala, že se neudrží a sní jich aspoň pět, tak snědla asi jen dva, což je také úspěch.

Dopoledne se u nás stavil soused Petr, který přišel na kafe. Následně se odpoledne vrátil, protože nám zapoměl dopoledne předat pytle s cibulí. Takže si u ás dal čaj, jenže v tom si někdo vzpomněl na minulý víkend, kdy sněžilo a táta si dal rum do čaje. Takže ani nevím jak tam někdo ve tři odpoledne,vytáhl Tatranský čaj, který má 72% alkoholu a nalili si ho do čaje. Nemusím říkat, že po dvou panácích tam tak seděli 4 hodiny, do toho přijela návštěva a já pekla ty koláče.

Večer jsem šla odnést koláče druhému sousedovi, protože mu naposledy moc chutnali. Ten byl doma sám a tak ho máma přizvala k nám.

Takže jsme si tam tak seděli. Najednou se tátův kamarád rozhodl, že bude vařit cibulačku. A pak někdy v jedenáct, tak někdp pronesl větu, že by si dal tatarák. A tak soused od vedle vzal telefon a zavolal řeznici z vesnice, jestli nemá maso na tatarák, aby ho přivezla. Kdo by vozil maso přes půlku vesnice v jedenáct? Vendy přijela, ale nepřivezla. Jenže chlapy do půl hodiny o tom zas kecali a ona se zvedla a dojela pro to maso. Táta tedy připravil tatarák. Takže v půl jedný se všichni narvali tatarákem tak, že nejedli ještě druhý den oběd.

Jinak to byl opravdu úžasný víkend, díky této neplánované sešlosti. Babičky ani nemohly nic říct, protože se nedostaly ke slovu.

Tvrdá realita o vysoké škole

Tento příspěvek patří všem letošním maturantům, kteří se dále chytají na vysokou školu. Mnohým z vás se ještě nechce do práce a tak si chcete prodloužit „lenošivý život studenta“. Ti kteří si myslí, že si budou užívat několim let studenstký život plnými doušky. Musím také vyvést z omylu.

 

Nejdřív jsme si myslela, že život na vejšce je o průběžném učení, párty, přátelích a hlavně o srandě. Po měsící mi došlo, že o tom rozhiodně studenský žovot neni. Taky že budu ráda, když stihnu v prvním semestru alespoň jednu pařbu. Půlka semestru pryč a já na žádné ještě nebyla. Je to také tím, že nebydlím na koleji, takže moje dojíždění na párty na koleji je hodně zruky a nebo mi to nevychází kvůli škole.

 

Dalším překvapením bylo, že člověk se sice průběžně učí a při písemce to má téměř nulový efekt. Také zjistíte, že rozhodně testy vygenerované počítačam nejsou o tom jestli umíte danou látku, jsou spíše o štěstí a o tom jak vám daná látka sedne.

 

Nakonec vám připadá, že vůbec nemáte tušení, co bude u zkoušky, protože máte dojem, že na přednášce jste se nedozvěděli žádnou kloudnou informaci, která by se dala použít. Další mžností, ještě „lepší“, je skutečnost, že se ani na cvičení se nic kloudnýho nedozvíte. Jsem zvědavá na poznávačku z geologie, když v půlce semestru poznam jen křemen a žulu.

Aby tento příspěk nevyzněl depresivně. Také zjistíte, že vyučují mají občas vtipné hlášky. Třeba vyučující geologie vám sdělí, že stavební fakulta nemá asi 20 let kolaudaci. A jiné, většinou, morbidní vtípky.