Rande aneb to se nepovedlo

Na popud mých dvou kamarádek jsem se rozhodla napsat další článek. Tentokrát se týká mých nepovedených rande. Podotýkám, že jsem snad nikdy nebyla na normálním rande, podle Hollywoodských měřítek. Jako třeba zajít do restaurace na večeři atd. Musím se přiznat, že mi to ani nevadí. Asi bych se cítila opravdu nesvá. Už jen ta představa vybírat si z jídelníčku. V hlavě by se mi honily myšlenky: „Není to moc drahé?“ „Spaghetti radši ne, ještě by mi to skončilo na triku.“ „V to je česnek...“

V počátku mé „karierní dráhy“ s kluky, jsem prostě a jednoduše tento prvek (rande) vynechala. Žádný stres, žádné obavy, co říkat a neříkat. Tato svá rande taky asi nemůžu hodnotit.

Pak byla rande, která byla fajn. Na druhou stranu, když už jdete s někým na 7. rande, tak očekáváte, že se dostanete aspoň na první metu. Tak tam jsem se teda opravdu nedostala. Tohohle týpka jsme nechala být, přece nebudu čekat do soudného dne, než se k něčemu rozhodne.

Nejlepší jsou rande-nerande. To je tak, kdy na 1. rande po hodině nebo dvou skončíte u někoho (u sebe nebo u něj) doma. Takže se ani trochu nestačíte poznat.

Za nejhorší zážitek považuju asi to, když jsem byla s Tomášem 2 na rande. Bylo to několik opravdu normálních rande. Procházka nebo koupaliště. A když už se třeba na 4. rande dostanete k první metě tak vám potom ani nenapíše, nezavolá a nereaguje na zprávy.

Abych to shrnula, buď jsem žádné rande neměla a rovnou skočila do vztahu nebo se z toho nic nevyklubalo. Už mi to přijde opravdu komické jak rozdílné reakce lidi na mě mají. Jedni si o mě myslí, že jsem světice a jiní, že jsem zkažená až do morku kosti. A přesně tak působím většinou i na kluky (alespoň z dosavadní zkušenosti). Buď se na mě okamžitě vrhnou a nebo se jim vůbec nelíbím. A třetí skupinou jsou moji kamarádi, kteří to mají všelijak, bez pochyby na mě mají nejobjektivnější názor.