Jak většina mých přátel zaznamenala, tenhle půl rok mi prostě otočil život jiným směrem. Ani nechci říkat, že 180 stupňů, protože to rozhodně není krok vzad ani krok vpřed ani vedle. Spíš pokračování na úplně jiné životní lajně. Tak víme čím to začalo (škola, přítel, třičtvrtě roku žití si ve vlastní hlavě). A jak to pokračovalo?
Myslím, že se stalo tolik věcí, že na mnoho z nich jsem zapomněla. Pár by jich tu bylo, třeba to, že mám pocit, jakoby na mě někdo tam nahoře dával pozor a druhý mi usiloval o život. A to nejsem věřící. Asi bych to ale měla přehodnotit. Protože těch událostí nebylo zas tak málo, i blbej by si všiml.
Takže pak začnete lehce přehodnocovat život. Jasně ta poslední událost. Je naprosto jedno co se stalo, ale výsledek je: Jsem tu. A najednou začnete zjišťovat, že vás to začalo měnit. Nevím, co se přesně mění, respektive to nedokážu popsat. Některé věci začnete vnímat jinak názor na ně třeba už nemáte, jen je to fakt, kterým je zbytečné se zaobírat. Je vážně důležité mít na všechno názor? Nebo jsou některé věci dány a nemá smysl se nad tím pozastavovat. Protože je stejně nezměníte. Nemá náhodou větší smysl začít měnit sebe a své chování, abyste něco změnili?
Za největší chybu lidí považuji to, když si myslí, že vědí vše, mají vše pod kontrolou. Nikdy nemáme nic pod kontrolou. Nikdy nikdo neví, co přijde pak. A tihle arogantní lidé, kteří opravdu občas vypadají jako všudybylové a všeználci mě vytáčí. Když se podívám zpětně na sebe - ehm - přiznám si to, byla jsme taky tak trochu taková. Jako desetileté dítě, ani to není omluva pro mé chování.
Co přinese nová cesta se dozvíme s odstupem času. Snad budu dělat chyby a zas se z nich poučím. Protože jiná cesta v před nevede.
Žádné komentáře:
Okomentovat