Je asi jedno jestli si vezmu příklad z mého osudu nebo někoho jiného, princip je stejný. V mém případě jde respektive doufám, že pude o novou vejšku. Nicméně si myslím, že to třeba funguje ještě lépe u lidí, které vyhodili a oni nastoupili znovu do prváku na stejnou fakultu.
O co tedy jde? Nikdy jsem moc nechápala, ale zároveň jsme obdivovala moji spolužačku z ČVUT, která byla taková o dost mentálně vyspělejší než já. A proto k ní mám taky blízko. Po pár týdnech se mi doneslo, že už jí je o dva roky víc než mě a znovu nastoupila do prváku.
Vždycky se mi líbilo, jak to všechno brala na pohodu, jak si klidně vesele debatovala někdy i flirtovala s doktorandy. Já osobně jsem to nikdy nechápala, nikdy bych to neudělala. Omyl! Abyste tohle mhli prožít a chovat se takhle, být prostě OK. Musíte si už projít jednou vejškou a to aspoň 2 semestry. Nevím, jak to to vysokoškolské prostředí dělá, ale tak nějak vás uklidní a nemáte potřebu se stresovat zbytečnostmi. Nemáte strach mluvit s někým chytřejším než jste vy, protože jste si zvykli, že bez toho byste se nemohli ani pozdravit s kamarádem. A tak nějak zjistíte, že komunikace s profesory je hračka, na nic si nehrajete a řešíte daný problém. Výmluvy pro vás přestanou existovat. Váš pohled na svět se velmi změní. Ani si to neuvědomujete, ale měníte tím i vaše okolí.
Co jsem tím chtěla říct? Ačkoliv toho nemám tolik za sebou a ani tak složitý život jako moje kamarádka, mám dojem, že (pokud se tam dostanu) na nové škole budu jako ona. Tak která svým klidem uklidní ostatní, protože si z toho bude dělat srandu a odvede pozornost někam jinam. Přesto, že jsem chtěla být aspoň trochu jako ona, netušila jsem, že si prožiju kus jejího života, abych taková mohla být.
Žádné komentáře:
Okomentovat