V nevědomosti je ...

Už dlouho jsem nepsala nějaký normální příspěvek a obávám se, že ani dneska se tomu nevyhnu. Jasně tomu se ani nejde vyhnout. O čem psát? Vždycky se dostanu nějakému tématu o kterém  jsem mluvit nechtěla. Původní název tohoto článku měl být „Nálepka“. Možná se k tomu dostanu později.

Jsem ráda, že jsem ve škole, protože tam jsou v celku normální lidé a wow konečně si s někým mám o čem povídat. Ale pořád je mezi námi takový malý rozdíl. Asi začínám  být trochu dost zvláštní. Ne, že bych někdy byla úplně normální.

Vlastně tenhle článek je o nálepkách, které jsem dostala, ale spíš souvisí s tou nevědomostí a co v ní je, nechám jen na vás.

Hřích života mého

Jak většina mých přátel zaznamenala, tenhle půl rok mi prostě otočil život jiným směrem. Ani nechci říkat, že 180 stupňů, protože to rozhodně není krok vzad ani krok vpřed ani vedle. Spíš pokračování na úplně jiné životní lajně. Tak víme čím to začalo (škola, přítel, třičtvrtě roku žití si ve vlastní hlavě). A jak to pokračovalo?

Nový začátek

Asi takhle jsem se snažila podpírat svůj život, jako šikmou věž v Pizze. Jak již víte, konečně jsem se probudila (Dobré ráno Šípková Růženko). Ačkoliv jsme si myslela, že konečně žiju už po měsíci (Tak seber si svoje koule!) a dokážu se se vším srovnat (Recept na guláš rozšifrován!). Cože byla pěkná blbost, když si vezmete, co se stalo (Moje poprvé a Dva měsíce v pekle?).

Dobré ráno Šípková Růženko

Usnula Šípková Růženka jen proto, že se píchla o trn do prstu? Je snad tato pohádka pouhou metaforou nebo všechno bylo jinak? Je každý z nás tak trochu tou princeznou, která spala několik let? A probudíme se někdy z toho krásného spánku, který nám připadá, že není?

Já a nová vejška

Je asi jedno jestli si vezmu příklad z mého osudu nebo někoho jiného, princip je stejný. V mém případě jde respektive doufám, že pude o novou vejšku. Nicméně si myslím, že to třeba funguje ještě lépe u lidí, které vyhodili a oni nastoupili znovu do prváku na stejnou fakultu. 

Tak seber svoje koule!

Ačkoliv jsem holka, tak jsem včera na Pražském Majálesu zjistila, že mám rozhodně víc koule než JJX. Říct někomu něco v klidu a na rovinu, je docela těžký. Výsledek? Ten stojí za to. Nikdy bych si nemyslela, že to povím. Respektive povím na veřejnosti.

Recept na guláš rozšifrován!

Říkala jsem si, jak napíšu článek Skončilo to, co ani nezačalo. Pak jsem si to pár dnech rozmyslela a řekla jsem si, že tomu dám ještě šanci. Radši napíši příspěvek o rozchodu, když se naskytla ta příležitost a Stream vydal nový pořad Životní restart. Velmi zajímavý pořad, vystupuje v něm psycholožka, která často mluví v pořadu Fenomén, rozebírá různé životné situace. Velmi nečekané je, že nejdřív jsem se měla kouknout na druhý díl a pak na první. Protože ty dva v celku spolu souvisí. 

Raďte rádcové!

Po rozchodu jsem udělala takový malý pokrok. Tedy má snaha se hnula k uskutečňování. Vymazat JJX z povrchu zemského, respektive z mé hlavy. Kouknete na fotku a nic necítíte, vidíte jeho věci a nic. Možná si tak jako já říkáte: „Kde je ten háček?“.

Přihlášky na vejšku

Námět na tento článek mě napadl po dnešním pohovoru na brigádu. Jdete si na pohovor a oni se vás ptají na různé otázky, co studujete, co chcete studovat? A jaká je vaše záloha, když to nevyjde? Jaká je moje záloha, když to nevyjde?

Moje poprvé

Všechno je jednou poprvé, některá poprvé jsou krásná a některá, byste nechtěli zažít nikdy. Přinejmenším nestojíte, aby se to někdy opakovalo. A co bylo v roce 2013 poprvé?

Dva měsíce v pekle?

Jaké to je, když se vám skoro zbortí váš domeček z karet a někdo ho nechtěně ještě rozdupne? Asi tak nějak se cítím já.